Jak je v Česku organizována psychiatrická péče

Téma duševního zdraví je s každým rokem naléhavější. V září 2025 Světová zdravotnická organizace zveřejnila výsledky výzkumu, které ukázaly, že dnes žije více než jedna miliarda lidí s určitými poruchami duševního zdraví – zvýšenou úzkostí, depresí a dalšími psychickými dysfunkcemi.

Jak se lidem s těmito obtížemi pomáhá v Česku? Co dělat po léčbě? Tyto a další otázky položila interkulturní pracovnice neziskové organizace AMIGA Natálie Zaněgina sociálnímu pracovníkovi a zástupci vedoucího terénního krizového týmu krizového centra Fokus Praha Petru Konečnému.

Co dělat, pokud se cítíte zvláštně nebo si u svých blízkých všimnete příznaků duševní poruchy?

Lidé si často myslí, že existují pouze velké psychiatrické nemocnice. Ty samozřejmě existují, ale zdaleka to není jediné místo, kam se lze obrátit pro psychiatrickou pomoc.

V Česku je systém psychiatrické péče nastaven tak, že pokud se člověk necítí psychicky dobře, může se nejprve obrátit na svého praktického lékaře či lékařku. Ti jej mají odeslat ke specialistovi nebo specialistce, kteří poskytnou psychologickou či psychiatrickou pomoc. Nejčastěji se jedná o ambulantního psychiatra či psychiatričku. Existuje standardní systém objednávání – vše probíhá stejně, jako když se člověk objednává k běžnému lékaři.

Je k psychiatrovi potřeba doporučení?

Ne, doporučení ke specialistovi není nutné. Můžete psychiatrovi či psychiatričce zavolat, popsat své obtíže a oni vám sami vystaví doporučení do psychiatrické ambulance. Nejlepší je, když je člověk na začátku vyšetřen právě psychiatrem, aby bylo možné provést základní vyšetření a psychiatrickou diagnostiku. Kontroly obvykle probíhají jednou za měsíc nebo jednou za dva měsíce.

Při první návštěvě se probírají příznaky, které člověk má. Nejčastěji se jedná o úzkost, depresi, napětí nebo sebevražedné myšlenky. Existují však i složitější stavy: středně těžké a těžké deprese, afektivní poruchy, bipolární porucha a další. Patří sem také psychózy, které jsou jedním z nejzávažnějších a nejsložitějších duševních onemocnění.

Jak člověk pozná, že je mu tak špatně, že potřebuje lékaře?

Každá duševní porucha má své typické příznaky, kterých si člověk může všimnout. Například úzkost má jak tělesné projevy, tak psychické symptomy.

Mezi fyzické příznaky patří chlad v končetinách, třes, zrychlený tep, lehké zčervenání. Často se objevuje bolest nebo svírání v oblasti břicha. Přítomný je pocit napětí. Jde o trvalou reakci, kdy je náš organismus připraven na velmi nepříjemnou stresovou situaci, přestože žádné skutečné ohrožení neexistuje.

A nyní k psychickým příznakům. Člověk má takzvaný kolotoč myšlenek, které se jakoby stáčejí do spirály. Vše začíná jednou nepříjemnou myšlenkou, která se postupně stále více zesiluje.

Jak pomoci člověku s podobnými příznaky?

Mnoho lidí říká: „Mně je dobře. To svět kolem mě je špatný.“ Nebo: „Ty jsi špatný, ty jsi nemocný. Se mnou je všechno v pořádku, já pomoc nepotřebuji – potřebuješ ji ty.“

V takových případech, kdy člověk svůj problém s duševním stavem neuznává, ale ten reálně existuje, se jeho blízcí či příbuzní obracejí na terénní služby. Tam je možné zavolat a popsat, že se člověk chová zvláštně – například má halucinace nebo bludy. Může například vidět draka ve skříni nebo mimozemšťany na střeše.

Terénní služba po přijetí výzvy vyjíždí do místa bydliště ve složení: sociální pracovník, psycholog nebo psychiatr a zdravotní sestra. Společně s příbuzným, který zavolal, vstoupí do bytu. Po rozhovoru a vyšetření je vypracován plán, díky němuž může člověk začít se zotavováním. Může jít o zahájení medikace nebo zapojení služby, která bude člověku pomáhat na cestě k duševnímu zdraví.

Jaký je rozdíl mezi dobrovolnou a nedobrovolnou hospitalizací?

Člověku může být natolik špatně, že už nezvládá pobyt doma a potřebuje bezpečné prostředí – místo, kde si může odpočinout a získat potřebnou léčbu. V takovém případě přichází do zdravotnického zařízení sám nebo si sám přivolá záchrannou službu. Tomu se říká dobrovolná hospitalizace.

Nedobrovolná (povinná) hospitalizace nastává tehdy, když člověk představuje nebezpečí pro sebe nebo pro své okolí. V takové situaci je přivolána záchranná služba a dochází k nucené hospitalizaci. Ta obvykle trvá několik dní. Jakmile je pacientovi nasazena medikace a jeho stav se začne stabilizovat, je nedobrovolná hospitalizace často převedena na dobrovolnou.

Dobrovolnou hospitalizaci může člověk kdykoli ukončit, nicméně se doporučuje léčbu dokončit. Je to podobné jako po operaci: můžete odejít kdykoli, ale je lepší zůstat, dokud se zcela neuzdravíte. Stejný princip platí i v psychiatrické nemocnici.

Typy psychiatrické péče

Celkově tedy existují tři typy psychiatrické péče:

1. Ambulantní péče – návštěvy psychiatra v ambulanci či poliklinice.

2. Centra duševního zdraví a terénní týmy, které poskytují dlouhodobou podporu.

3. Hospitalizace – jak dobrovolná, tak nedobrovolná.

Jaká pomoc existuje po hospitalizaci?

V Česku fungují také denní stacionáře, kam může člověk docházet. Jde o alternativu, která představuje něco mezi domácí léčbou a hospitalizací: člověk přichází na čtyři hodiny do určitého zařízení, kde je obvykle k dispozici psycholog a zdravotnický personál, například zdravotní sestra, a společně tam tráví část dne. Zpravidla se jedná o komunitu přibližně deseti lidí, kteří sdílejí a probírají své obtíže.

Za zmínku stojí také peer konzultanti. Jsou to lidé, kteří mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním – zpravidla se nacházejí ve stavu remise a mají praktickou zkušenost s životem s duševní poruchou. Je velmi přínosné, když jsou peer konzultanti součástí služeb a když se s nimi situace konzultují a společně probírají.

Pozitivní je, že v České republice v současnosti probíhá reforma psychiatrické péče, díky níž se pomoc stává multidisciplinární. To znamená, že v týmech, které pomáhají lidem s duševními onemocněními, nepůsobí pouze psychiatři a zdravotničtí pracovníci, ale také sociální pracovníci, peer konzultanti a další odborníci.

Pokud vy nebo vaši blízcí potřebujete pomoc, neváhejte se obrátit na odborníky. Mnoho duševních poruch je dobře léčitelných a lidé se mohou vrátit ke kvalitnímu a plnohodnotnému životu.