Empatická komunikace jako způsob, jak se vyrovnat s osamělostí

Osamělost je obrovským problémem 21. století. Nejde jen o technologie – stále těžší je pro nás opravdu komunikovat, slyšet se navzájem a vytvářet blízké vztahy. Proč se to děje a co s tím můžeme udělat? O tom mluví psycholog AMIGA Dmitrij Rjabušenko.

Sdílíme své starosti, snažíme se být otevření a komunikativní, ale často máme pocit, že nás nikdo neposlouchá. Místo podpory slyšíme naučené fráze, nevyžádané rady nebo příběhy „o sobě“. A pak, když přijdeme domů, napadne nás: „Proč jsem vůbec šel ven?“, „Kdo to vlastně byl?“, „Proč se mi nedaří normálně komunikovat?“

Je to nepříjemné, vyvolává to nejistotu a pocit nepochopení. A postupně to jen posiluje naši osamělost. Děje se to všude — ve škole, v práci, v rodině, ve vztazích. Zdá se, že každému z nás chybí blízkost, pozornost a jednoduchý pocit: „Někdo mě slyší. Někdo se o mě zajímá.“

Kvůli tomu se sami přestáváme otevírat a sbližovat s lidmi. Existuje však přístup, který může pomoci — technika empatické komunikace. Dmitrij Rjabušenko ji často využívá v terapii a vysvětluje, jak funguje.

Proč běžné rozhovory nepřinášejí blízkost

Typický rozhovor vypadá takto: jeden člověk vypráví o sobě, druhý čeká, až přijde řada na něj. Výsledkem je, že oba mluví „vedle sebe“ — každý o své vlastní historii.

Empatická komunikace nabízí jiný princip: jít za člověkem, být vedle jeho pocitů, a ne okamžitě přepínat pozornost na sebe.

Dva jednoduché principy empatické komunikace

1. Rady — jen pokud si o ně někdo řekne

Naším úkolem je projevit opravdový zájem a pozornost.

Naslouchat, ptát se, pomoci člověku vypovídat se.

Nečekat, až přijde řada na náš příběh, ale zůstat v tom jeho.

2. Poskytovat zpětnou vazbu o vlastních emocích

Je důležité odrážet, co cítíme při poslouchání druhého: překvapení, smutek, obavy, soucit.

To vytváří pocit přítomnosti a podpory.

Dmitrij uvádí příklad.

Pokud dítě nebo kamarádka řekne: „Jsem ošklivá,“ většina lidí odpoví:

„Ale ne, co to říkáš, jsi krásná!“

Jenže to je rozhovor dvěma různými směry — skutečný pocit druhého člověka vůbec neslyšíme.

Správnější je zeptat se:

— „Proč se tak cítíš?“

— „Co se stalo, že tě to napadlo?“

— „Mrzí mě, že to prožíváš. Můžeš mi o tom říct víc?“

Tak nepřesvědčujeme a nehádáme se — zůstáváme u pocitů člověka a pomáháme je prozkoumat.

Proč je to důležité

Empatická komunikace je způsob, jak se sbližovat, být si nablízku a dávat druhému to lidské teplo, kterého je dnes tak málo. Je to o porozumění a podpoře. Je to most, který spojuje lidi.

V době osamělosti jsou právě takové malé momenty skutečné přítomnosti tím, co nám pomáhá cítit se jeden druhému blíž.

—