Iryna Nemova: „Fotím, abych uchovala samu sebe“
- Elena Tokarchuk
- 1. 12. 2025
- Minut čtení: 2
Aktualizováno: 9. 12. 2025
Dům obklopený zahradou. Velká rodina. Milovaná práce v hotelu u moře. Takový byl život Iryny Nemové před 24. únorem 2022. Pak následovalo osm měsíců přežívání v okupovaném Chersonu. A po osvobození města – každodenní prudké ostřelování. Každý den mohl být poslední, a tak padlo těžké rozhodnutí: opustit vše a zachránit život. Tak se Irina se svou rodinou ocitla v lednu 2023 v České republice.
Dnes žije v malebném městečku Mníšek pod Brdy, asi třicet minut od Prahy. Město je doslova ponořené v zeleni, roste tu mnoho stromů, které má Irina tolik ráda. Říká, že se v předválečném životě nikdy nenudila – každou volnou chvíli trávila na své zahradě, kde milovala práci s rostlinami, tvarování korun stromů a vytváření krásy. Bohužel před několika měsíci se stalo něco, po čem ji nedokázala uzdravit ani místní příroda: dům v Chersonu byl zničen. Stejně tak i dům, ve kterém žil její syn s rodinou. Aby se dostala z depresivního stavu, přišla Irina do projektu AMIGA „Život v záběru“.
„Fotografie mě vždycky fascinovala. Dokonce i moji blízcí mi v každé společnosti říkali: ‚Iro, nech už ten telefon, přestaň pořád fotit.‘ Ale mě to prostě naplňuje. Když jsem přišla na projekt, který vede Yuliia Dobrynina, připadala jsem si jako dítě, pro které je všechno neuvěřitelně zajímavé,“ usmívá se Irina.
O tom, že by jí focení mohlo časem přinášet i nějaký příjem, nepřemýšlí. Na lekce chodí pro radost. Věří, že v těžkých dobách je potřeba dělat něco, co člověka těší, a vidět krásu v detailech. A plány si raději nedělá.
„Říká se, že plánovat znamená rozesmát Boha. Musíme žít teď, příliš nehledět do budoucnosti. Plnit se krásou a novými vědomostmi. To je něco, co ti zůstane navždy a co ti nikdo nevezme. A právě za tím každý týden spěchám do projektu ‚Život v záběru‘,“ říká Iryna Nemova.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Psychologie migrace“ za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP)
Čtu příběh Iryny Nemové a mrazí mě v zádech. Zahrada, moře, práce co baví — a pak osm měsíců okupace, ostřelování, útěk do Mníšku pod Brdy. Zničený dům v Chersonu, zničený dům syna. A uprostřed toho všeho věta, která mě trefila: „Musíme žít teď, příliš nehledět do budoucnosti.“ Protože když ti minulost shoří a budoucnost je minové pole, zůstane jen přítomnost. A právě o ní je projekt „Život v záběru“. O focení jako o kyslíku. O detailu, co tě vytáhne z tmy.
Vím přesně, proč Iryna večer bere do ruky foťák a ne prášky na spaní. Sama jsem si prošla momentem, kdy ti realita sebere půdu pod nohama. Mně tehdy pomohla rubrika “Psychologie” na https://mocvedomicz.com/. Články o traumatu, o truchlení za domovem, o tom, že je v pořádku nesnášet větu „hlavně že jste zdraví“. Iryna fotí stromy, já jsem četla “Příběhy” žen, co taky začínaly od nuly v cizí zemi s jedním kufrem a panikou v hrudníku. A v “Zábavě” jsem našla kvízy, u kterých jsem se poprvé za měsíce zasmála nahlas. Není to návod na šťastný život. Je to důkaz, že i když ti vezmou zdi, pořád můžeš stavět uvnitř sebe.
Iryno, jestli tohle čteš: děkuju. Za odvahu nemít plány. Za to, že ukazuješ, že krása není luxus pro mírové časy, ale záchranný kruh. Že fotit kytku v Mníšku, když ti srovnali dům se zemí, není únik. Je to odpor. A že věta „to je něco, co ti zůstane navždy a co ti nikdo nevezme“ platí i pro nás, co jsme nic neztratili, jen zapomněli žít. Tvůj příběh není jen o válce. Je o tom, jak se člověk znovu nadechne. A za to spěchám každý týden nejen na kurz, ale i na ten web, kde se učíme být lidi. Teď. Ne potom.