„Místo, kde je slyší“: jak funguje podpůrná skupina pro ukrajinské seniorky od AMIGA

Stěhování do cizí země není nikdy jednoduché, ale v pozdějším věku se stává skutečnou zkouškou. Pro seniory je obzvlášť těžké najít nový okruh přátel: děti a vnoučata jsou celý den zaneprázdněná, sousedé jsou neznámí, jazyk i město cizí. Často tráví dny zavření mezi čtyřmi stěnami, sami se svými úzkostnými myšlenkami. Proto jsou podpůrné skupiny pro lidi v seniorském věku skutečnou záchranou — nacházejí zde společnost i profesionální podporu od psychologů.

Česká nezisková organizace Agency for Migration and Adaptation AMIGA, z. s. pomáhá seniorům už mnoho let. Od roku 2022, kdy do Česka přišlo velké množství uprchlíků z Ukrajiny, AMIGA pravidelně organizuje podpůrné skupiny pro ukrajinské seniory. Jedna z nich, vedená psycholožkou Julií Turčinou, probíhá každou středu od 12:30 do 14:40.

Je to prostor, kam ženy přicházejí „nadechnout se“ — doslova i obrazně. Julie přináší metaforické karty, nabízí techniky svépomoci při úzkosti, vede jednoduché tělesné praktiky na uvolnění stresu, meditace. Ale, jak sama říká, nejde tu hlavně o cvičení. Hlavní je slovo.

Když je konečně možné mluvit o sobě

Po letech starostí o děti, vnoučata, domácnost a zahrady si mnoho žen ve skupině téměř odvyklo mluvit o vlastních prožitcích.

Ale v tomto klubu mohou po mnoha letech konečně mluvit o sobě.

„Většina žen v mé skupině žila celý život pro druhé. Nejsou zvyklé o sobě ani přemýšlet, ani mluvit. A tady vytváříme prostor, kde může být každá vyslyšena.“

Na setkáních ženy sdílejí, co jim pomáhá držet se nad vodou.

Jedna miluje dlouhé procházky pražskými parky.

Druhá s hrdostí vypráví, jak vaří s vnoučaty.

Třetí tu našla kamarádku — a teď spolu jezdí na výlety, jako holky, které si v nové třídě našly „nejlepší kamarádku“.

Někdy ale metaforické karty nebo terapeutická cvičení otevřou dveře do mnohem hlubších příběhů.

Vyznání, která dlouho čekala na svůj čas

Jednou téměř celá skupina začala vzpomínat na své nejtěžší životní chvíle.

Mluvily postupně — o složitých vztazích s manželi, dětmi, o tom, co se nenaplnilo. Plakaly, naslouchaly, podporovaly se.

Julie vzpomíná, jak v místnosti vznikl „sbor vzájemné podpory“ — když se každý příběh ozývá v ostatních a nikdo nezůstává se svou bolestí sám.

Ale nepláče se tu jen — také se tu směje. A hodně.

Většina účastnic jsou bývalé učitelky, a Julie někdy žertuje, když se začnou překřikovat: „Začnu vám psát poznámky do žákovských knížek.“

„Doma jsem navíc. Tady jsem na svém místě“

Mnohé ženy žijí s dětmi a vnoučaty, a vztahy v nových, těsných podmínkách nebývají jednoduché.

Jedna z nich se přiznala:

„Když je dcera doma, snažím se tiše sedět v pokoji. Abych nepřekážela.“

Právě proto se pro ně klub stal ostrovem vlastního prostoru.

Nikdo tu nespěchá, nerozčiluje se, nečeká, že budou „pohodlné“.

Tady mohou plakat i smát se, mluvit o zahradách, vzpomínat na minulost, postěžovat si, říct to, co doma říct nemohou.

„Když jsem tady,“ řekla jedna z nejstarších účastnic, „mám dobrou náladu. Doma je to těžké, ale sem přijdu — a zase se mi chce žít.“

„Život pokračuje“

Jedno ze setkání Julie zakončila slovy:

„Život pokračuje. A právě teď je ten nejlepší čas žít pro sebe.“

A to je asi nejpřesnější popis hodnoty tohoto klubu.

Není to jen skupina.

Je to místo, kde ženy, které příliš mnoho let žily pro druhé, mohou alespoň tyto dvě hodiny žít pro sebe.

Místo, kde je slyší.

Kde jsou vítány.

Kde jsou na svém místě.