Olga Fedorova: dobrovolnice s přízvukem

Kulinářské a tvořivé workshopy, procházky po Praze a jejím okolí, to všechno organizuje a vede pro české i ukrajinské seniory Olga Fedorova. Získává tím nejen možnost zdokonalovat svou češtinu, ale také lidské teplo a lekce životní moudrosti.

Tato krásná výměna mezi zástupci různých generací a kultur se stala skutečností díky projektu Dobrovolníci s přízvukem neziskové organizace Agency for Migration and Adaptation, z. s. Projekt funguje už více než 13 let a začínal dobrovolnickou pomocí českým babičkám a dědečkům. V roce 2022 se k němu přidali i Ukrajinci, kteří přijeli do Česka se začátkem války. Právě tehdy se součástí týmu „dobrovolníků s přízvukem“ stala i Olga Fedorova – jako koordinátorka projektu.

„Moje role je především vymyslet, zorganizovat a uskutečnit akci,“ říká Olga.

Krása vlastníma rukama

Vystudovala grafický design a doma učila děti kreslení.

„Takže volba, čemu se s českými babičkami věnovat, byla jasná – zpočátku jsme spolu kreslili,“ vzpomíná Olga Fedorova.

Postupně se arteterapeutický program rozšířil. Podle Olgy mají senioři obzvlášť rádi tzv. vlněnou akvarelovou techniku. Je to zdraví prospěšné – při práci s tenkými vlákny se zapojuje jemná motorika, což prospívá činnosti mozku. A navíc to přináší radost: babičky se jako děti těší z toho, že dokážou vytvořit krásu vlastníma rukama.

Chutné a zajímavé

Zvláštní místo v projektu Dobrovolníci s přízvukem mají kulinářské workshopy. Olga Fedorova je pořádá společně s Natalií Horunovou, která před odchodem do důchodu pracovala jako lékařka-dietoložka, a Bogdanou Korževskou.

S českými seniory připravují většinou zdravá jídla – například z dýně nebo z červené řepy.

„Dělali jsme také kuličky ze sušeného ovoce podle receptu akademika Amoseva, které příznivě působí na kardiovaskulární systém a imunitu,“ vypráví Olga Fedorova.

Ukrajinské seniory zase prostřednictvím kulinářských workshopů seznamují s českou kulturou – snaží se vařit místní jídla. Dělali například knedlíky, připravovali slavné chlebíčky, bez kterých se v Česku neobejde žádná oslava, a dokonce uspořádali soutěž o nejlepší obložený chléb.

Na takové workshopy se dobrovolníci vždy důkladně připravují: zjišťují historii pokrmu, tradice, které se k němu vážou, i to, jak se správně podává.

„Takže to není jen chutné, ale i zajímavé,“ říká Olga.

Procházky po Praze

Za teplého počasí chodí účastníci projektu Dobrovolníci s přízvukem na procházky. Ty jsou určeny především pro Ukrajince, protože česká skupina je věkově starší (71–93 let). V ukrajinské skupině je věk účastníků 60–78 let.

„Praha je neuvěřitelně krásné město s množstvím parků. V rámci projektu jsme už byli na Petříně, v parcích Letná a Grébovka. Pro většinu účastníků to bylo úplné překvapení. Mnozí senioři totiž zpravidla nevycházejí dál než jejích okolí. Bojí se, že by zabloudili, nebo že si špatně rozvrhnou síly. Proto s ohledem na jejich věk připravuji kratší trasy,“ vysvětluje Olga.

Lekce moudrosti

Během takových procházek a setkání se senioři dělí o své příběhy a myšlenky.

„Jedna účastnice nám vyprávěla, že náhodou narazila na internetu na báseň, jejíž smysl byl o tom, že je třeba dívat se na život jinak. A to ji přivedlo k hlubším úvahám. Říkala, že válka je samozřejmě hrozná věc. Ale to není důvod zavírat oči před tím dobrým, co v životě zůstává. Například nikdy předtím nebyla v Praze – a teď, v sedmdesáti letech, poznala tak nádherné město. Vyprávěla také, že si tu našla práci jako pečovatelka. A velmi stará paní, o kterou se spolu s další ženou starají, se na ně – sedmdesátileté – obrací s humorem: ‚Tak děvčata, hýbejte se!‘“ směje se Olga.

Takových příběhů je mnoho. Tím, že dá seniorům možnost se vypovídat, získává Olga sama nemálo – lekce moudrosti a odolnosti: jak neztrácet optimismus, pozitivní pohled na život a lidské teplo – navzdory všemu.

„Ani si nedovedete představit, jak jsou babičky vděčné. Přijdu k nim – a ony mě vítají jako svou. Objímají mě, podporují. Práce s nimi mi přináší obrovskou radost,“ přiznává Olga.

Navíc jí to pomáhá kompenzovat potřebu starat se o vlastní starší příbuzné. Jako mnoha migrantům i Olze Fedorové zůstala maminka doma na Ukrajině.

„Samozřejmě mi chybí komunikace se svými blízkými staršími lidmi. A od dětství mám v sobě zakódovanou potřebu pečovat. Když máš dobrý vztah se svými rodiči, dokážeš se stejně starat i o cizí a lépe chápeš, co potřebují,“ svěřuje se Olga Fedorova.